Velmi rozšířenou pověrou je, že jednou učiněné trestní oznámení lze vzít zpátky. Advokáti, policisté, státní zástupci (dříve prokurátoři) se v praxi velice často setkávali s tím, že poškozený, který učinil oznámení, přišel se slovy:"Pane doktore, on už to mezitím zaplatil, tak já bych to vzal zpátky..."

Jenže to vůbec není tak jednoduché.V českém trestním řízení platí tzv. zásada oficiality, podle níž postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Státní zástupce je pak povinen stíhat všechny trestné činy o nichž se dozvěděl, výjimky (o kterých ještě budeme mluvit) , jsou přípustné jen podle zákona.

"To chcete říci, že nemohu vzít zpět oznámení, protože mě někdo okradl a když pak náhodu zjistím, kdo to byl a on mi škodu zaplatí, nebo já ho dokonce sám požádám, aby zaplatil, že to vezmu zpátky?" zeptá se te_ možná nedůvěřivě některý čtenář.

Musíme odpovědět: Ano, přesně to chceme říci. Poškozený ani oznamovatel podaným oznámením nedisponují. Soukromožalobní delikty náš právní řád nezná.

Ale odkud se vzala ona pověra, že s trestním oznámením, zejména u majetkových deliktů lze dodatečně leccos podnikat?

Už mnohokrát jsme se zmiňovali o vlivu zákonů Rakouské monarchie, které u nás v prakticky nezměněné podobě působily desítky let.

I zde tedy můžeme vystopovat původ právní pověry v zmíněných předpisech rakouských, v trestním řádu z roku 1873 a v trestním zákona z r. 1852, které u nás platily až do r. 1950.

Tyto předpisy znaly delikty soukromožalobní (typicky např. urážka na cti nebo cizoložství), kde se vůbec mohlo stíhat jen základě úkonu poškozeného. Dále rozlišovaly u majetkových deliktů krádeže a zpronevěry případy,kdy čin byl spáchán mezi manželi, rodiči nebo sourozenci žijícími ve společné domácnosti. Zde bylo zapotřebí žádosti o stíhání, kterou učinila hlava rodiny. Nešlo však o delikt soukromožalobní, jakmile žádost o stíhání byla učiněna, ujímala se jí z úřední povinnosti žaloba veřejná.

Konečně pak trestní zákon předpokládal u majetkových deliktů široké možnbosti účinné lítosti. Podle § 187 rakouského tr. zákona "všeliká krádež a všeliká zpronevěra přestává býti trestná, když pachatel z účinné lítosti, třeba k naléhání poškozeného, sám, nikoli však jiný za něj, napraví celou škodu povstalou z jeho činu dříve, než soud nebo jiná vrchnost zví o jeho provinění.

Zákon upravoval i ty případy, kdy oznámení je podáno na neznámého pachatele, poškozený se však o pachateli dozví dřív, než je policií vypátrán a pachatel mu škodu nahradí nebo se s ním o jeho náhradě dohodne. I v těchto případech byl pachatel beztrestný.

Tato úprava vycházela z ideje liberálního státu, kdy stát se vměšoval do záležitostí mezi občany co nejméně a smysl zákonné úpravy spatřoval v tom, že ochrany se má dostat především poškozenému. Ten má zájem na tom, aby se mu dostalo náhrady nebo zadostiučinění, a teprve když tohto nedosáhl, nastupuje trest.

Rok 1948 a právnická dvouletka přinesly v nazírání na úlohu státu zásadní obrat. Bylo deklarováno to, že trestné je a musí být již samo porušení trestního zákona jako porušení pravidel, která jsou státem vynucována za pomoci trestů. Šlo o abstraktní konstrukci, spočívající v tom, že spácháním činu byla porušena rovnována spravedlivých vztahů ve společnosti,která se dá znovu nastolit jen zásahem státní moci. Zájmy poškozeného tu příliš velkou roli nehrály.

Disponovat oznámením prakticky nebylo možné. Náhrada způsobené škody mohla mít jistý vliv při hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, takže mohlo být případně upuštěno od potrestání nebo uložen mírnější trest. Trestní zákon ovšem znal a zná i účinnou lítost, která je dobrovolným jednáním pachatele po spáchaném činu jímž zamezí škodlivému následku nebo jej napraví, popř. učiní o činu oznámení v době, kdy takovému následku mohlo být zabráněno. Výčet činů , u nichž je účinná lítost možná, je uveden v § 66 tr. zák., kde se týká některých činů protistátních, daňových, celních , devizových apod. Kromě toho zná trestní zákon zvláštní případy účinné lítosti u trestných činů úplatkářství, kdy není trestný ten, kdo poskytl úplatek, jestliže byl o něj požádán a dodatečně o tom učiní oznámení (v praxi se nestává) a u zanedbání povinné výživy, kdy zaplacením dlužného výživného se lze zprostit trestní odpovědnosti (v praxi využíváno poměrně často).

Takovýto stav ovšem po změnách, které přinesl listopad, nebyl dlouhodobě udržitelný. Proto vlastně již v roce 1990 prolamuje zásadu oficility ustanovení § 163a tr.ř. Jde o výčet trestných činů, které lze stíhat jen se souhlasem poškozeného, jestliže pachatelem je blízký příbuzný nebo osoba jemu na roveň postavená (zákon říká osoba, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpově_). Trestní řád tu respektuje faktické blízké vztahy mezi lidmi, jde tedy i o druha a družku nebo dva homosexuální partnery atd.

Jen v těchto případech a jen ohledně tam uvedených trestných činů lze takzvaně "oznámení stáhnout". Odepření uděleného souhlasu je možné v celém průběhu řízení, a to až do doby, než se k závěrečné poradě odebere odvolací soud.Není však vázáno na to, zda pachatel nahradil škodu.

Není-li však mezi pachatelem a poškozeným takovýto blízký vztah příbuzenský nebo jemu na roveň postavený tak, že by újmu obviněného pociťoval poškozený jako újmu vlastní, jednou učiněné oznámení běží svou úřední cestou.

Mnozí pociťují takovýto stav jako nepřirozený. Zákon totiž neukládá až na výjimky u nejzávažnějších činů, jako je vražda apod. nikomu žádnou oznamovací povinnost.Na druhou stranu - nutit pachatele, aby zaplatil způsobenou škodu a zavázat se, že v tom případě nebude oznámení podáno, popř. oznámení již podané, bude staženo, rověnž nelze. Při striktním výkladu ustanovení o vydírání by takovéto jednání s pachatelem mohlo být dalším trestným činem,jehož by se mohl dopustit poškozený.

Prozatím však je platná úprava taková, jaká je. Stáhnout učiněné oznámení nebo jím disponovat není možné. Protože se však stát v mnoha směrech vzdal své paternalistické, ochranitelské role,lze očekávat, že úprava umožňující lepší prosazení zájmu poškozeného na náhradě škody a umožňující mu v případě jejího nahrazení odvrátit od kteréhokoli pachatele hrozbu trestu, se v chystané rekodifikaci přece jen objeví.