Trestní represe v bankovní sféře má jen omezenou roli

Na stránkách HN již řada odborníků vyjadřovala své názory na příčiny kolapsu malých bank a na možnosti řešení vzniklé situace. S řadou názorů, které vyjádřil Jan Šula, bývalý ředitel ekonomické kontrarozvědky (HN 5.9.1996- Na bankrotu malých bank má vinu i výkon státní správy") nebo Vladimír Kadera (HN 12.9.1996 - "Bankovní sektor stojí před nápravou chyb") lze jistě souhlasit.

Jistě lze souhlasit i s mnohými závěry, obsaženými ve "Stanovisku prezidia Bankovní asociace (HN 12.9.1996).

Přesto považuji za potřebné uvedené názory doplnit, popřípadě snažit se je poopravit z hlediska právníka, který dlouhá léta působí jak při praktické aplikaci trestního práva, tak i v oblasti legislativy.

Hypertrofie právního řádu

Jak uvedené zásadnější články, tak ostatně i veškeré sdělovací prostředky, ať již ve svých komentářích nebo tím, že citují řadu osobností, vycházejí z teze, že jednou z hlavních příčin současných potíží v oblasti bankovnictví (ale podle okolností i jiných potíží v ekonomické sféře) je nedokonalá právní úprava, "díry v legislativě" apod.

S tím nelze zcela souhlasit. Právní normy jako pravidla chování lidí znamenají ve své podstatě jen jednu z praktických informací subjektů o tom, jak se mají nebo jak by se měly chovat.

V tomto smyslu jsou právní normy teleologické (účelové) v tom, že určují při svém přijetí teprve budoucí chování, takže právní norma zpravidla "předbíhá" skutečnost.K tomu, aby se uplatnila prakticky, potřebuje právní norma určitý čas k osvojení, takže příliš časté změny právních předpisů působí kontraproduktivně nejen potud, že způsobují chaos v informacích pro adresáty - subjekty práva , ale i v tom, že znemožňují zpětnou vazbu zákonodárce ve vztahu k účinnosti předchozí právní úpravy, kterou si subjekty dosud nestačily osvojit. To, jakým způsobem právní normy ovlivní skutečné chování lidí, však závisí na mnoha dalších praktických informacích:

Jaké jsou kontrolní a donucovací mechanismy, které mohou subjekt skutečně donutit chovat se žádoucím způsobem? Jaká ochota a způsobilost lidí, působících v oněch kontrolních a donucovacích mechanismech své pravomoce skutečně uplatňovat? Jaký je poměr rizika nedodržení určité normy a výhody, která z nedodržení vyplyne? Jaké byly skutečné cíle normy a jak její cíle a možností hodnotí establishment, který určuje v dané chvíli model chování ve společnosti? Takovýchto otázek lze položit ještě mnohem víc, nicméně je zřejmé, že určitý rozpor mezi normou stanoveným chováním a skutečností existuje vždy a je tím větší, čím více norma "předbíhá" dosavadní způsoby chování a tím více, čím slabší jsou kontrolní a donucovací mechanismy jak institucionálně (tzn. porávní řád jich zakotvuje málo a jsou slabé), tak personálně (osoby v nich působí nejsou schopny nebo ochotny své pravomoci uplatnit).

Hodnotíme-li stávající právní úpravu bankovní sféry a právní úpravu trestní ochrany této sféry v trestním zákoně, pak je možné konstatovat, že jde o úpravu vyhovující a dostatečnou, některých směrech až nadbytečnou. Tím nemá být řečeno, že jde o úpravu, která by nemohla být vylepšena. Má tím být řečno pouze to, že v "nedostatku legislativy" nelze hledat příčinu současných potíží bankovního sektoru a že zdokonalení legislativy, zejména není-li řečeno v jakém směru a proč je stávající úprava nedostatečná, tu mnoho nepomůže. Podstatou je totiž to, co za nedostatek legislativy pokládáme, zda přílišnou podrobnost nebo naopak nedostatečnou kazuističnost právní úpravy. Obávám se, že většina kritiků volá po dalším "zpodrobnění právního řádu", neboť poukazování na nedostatky legislativy je z větší části výmluvou, obezličkou, omlouvající neschopnost nebo nechuť uplatňovat pravomoci a používat sankce, které předpokládá již stávající právní řád.

Z období reálného socialismu, nebo chcete-li totality, přežívá návyk, že každá oblast lidské činnosti musí být upravena co nejdetailněji, nejen zákony, ale vyhláškami, opatřeními a dalšími předpisy nižší právní síly a závaznými stanovisky "shora", určenými k jejich uplatňování. Tento neduh přežívá zejména v oblasti, řízené ministerstvem financí, ale jistě i v mnoha dalších oblastech.To ovšem vede k pasivitě subjektů, které mají právo prosazovat.

Stáváme se tak svědky paradoxu - od listopadu 1989, nesporně pak od voleb v r. 1992 pravicová vláda a pravicový parlament, jejichž pravicová idea spočívá na úloze a podnícení iniciativy subjektu, vytvářejí právní řád tak podrobný, že se snaží upravit řadu nikoli nezbytných maličkostí. To vede nejen ke shora zmíněné pasivitě subjektů prosazujících právo, ale i k nutnostem častých změn právní úpravy, neboť čím je právní úprava méně obecná a čím je kasuističtější, tím častější je potřeba změn.

Nastane-li pak určitá krize, jakou je nynější krize v bankovním sektoru, volá se po zvýšení dávek léku, který však chorobu způsobil:

Po zavedení ještě podrobnější právní úpravy, po zavedení nových skutkových podstat a zpřísnění dosavadních a tím vlastně po další hypertrofizaci samotného právního řádu i jeho úlohy v řízení společnosti.

Přeceňování úlohy trestní represe je v tomto rámci více než zřetelné.

Nejen já, ale řada dalších odborníků a nejen na stránkách HN, upozorňovali na to, že trestní represe je nástrojem zcela nevhodným k regulaci hospodářských vztahů, že je nutno vycházet z ekonomie trestní represe, tzn. trest nebo pohrůžku trestem lze uplatňovat jen tam, kde jiné, mírnější druhy odpovědnosti nepostačují, a z principu subsidiarity, pomocné úlohy trestní represe, tzn. trestní represi lze uplatňovat jen následně a vedle jiných opatření, zejména opět vedle vyvozování odpovědnosti hmotné, pracovněprávní, obchodněprávní a vedle opatření preventivních. Představa, že stane-li se určité nežádoucí jednání legislativní úpravou trestným činem a bude ohroženo dostatečně vysokou sazbou, povede k tomu, že takové jednání ze společnosti vymizí, je mylná. Historicky vzato se o tom mohli přesvědčit nacisté, když za okupace trestali šmelinu smrtí a přece nevymýtili černý trh, který je logickým doplňkem přídělového systému. Mohli se o tom přesvědčit komunisté, když trestali protesty proti režimu a účast na demonstracích, neboť neměnili podmínky, které lidé nehodlali snášet a které k demonstracím vedly. Přesvědčí se o tom i náš establishment, pokud uposlechne volání prezidenta Bankovní asociace o tom, že "zpronevěra, podvod či nedbalé vedení finančních záležitostí nejsou dostatečně ošetřeny trestními sankcemi"(podtrženou J.T.).Trestními sankcemi nelze totiž nekonečně zužovat prostor pro ekonomické uvážení, které musí kalkulovat s určitým hospodářským rizikem, pro všechny subjekty jen proto, že tohoto prostoru předem a chladnokrevně využívají nepoctivci, spekulanti, podvodníci a šíbři, jejichž jednání je ovšem trestné i podle stávajících předpisů.

Jsem přesvědčen, že snahy vidět hlavní příčinu problému v nedostatcích právní úpravy obecně a v malých možnostech trestního postihu zvláště jsou jen projevem úsilí svést vyvozování možné odpovědnosti pouze do bezpečného řečiště odpovědnosti trestní a vyhnout se tak odpovědnosti hmotné, morální a politické, jejichž uplatňování by mělo být přednostní, resp. mělo tvořit širší rámec odpovědnosti trestní.

Právní rámec v němž se při našich úvahách pohybujeme v současnosti, totiž není zdaleka tak bezbřehý ani děravý, jak je jeho kritiky podsouváno.

Zákon č. 21/1992 o bankách dostatečně přesně vymezuje nedostatky v činnosti bank, které se mohou stát důvodem k zásahu bankovního dohledu, od výměny osob ve vedení banky, omezení některých činností, přes zavedení nucené správy, uložení pokuty až po snížení základního jmění banky (§ 26 odst. 1) zák. o bankách.

Samy nedostatky v činnosti banky jsou definovány rovněž dostatečně široce a dávají centrální bance možnost velmi účinně ovlivňovat činnost bank. Podle § 26 odst. 3 cit. zák. se nedostatkem rozumí mj. porušení tohoto zákona, zvláštních zákonů, právních předpisů a opatření vydaných ČNB. Opatření ČNB jsou tedy pro všechny banky závazná..

Dále se porušením podmínek rozumí provádění obchodů bankou způsobem, který poškozuje zájmy jejích vkladatelů nebo ohrožuje bezpečnost a stabilitu bankovního systému, řízení banky osobami, které nemají dostatečnou odbornou způsobilost nebo nejsou občansky bezúhonné . Dále pak jde o porušení podmínek bankovní licence nebo nevytvoření dostatečných rezerv.

V čem by chtěli kritikové právní úpravy tuto úpravu rozšířit?

V r. 1995 byla přijata řada dalších zákonů a předpisů, umožňujících analýzu a kontrolu činnosti nejen samotných bank, ale i bankovních obchodů obecně. Mám na mysli zák. č. 61/1996 Sb. o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, opatření ČNB č 7/1995, kterým se stanoví požadavky na zprávu o činnosti banky, opatření č. 4/95 o úvěrové angažovanosti bank, podle něhož čistá úvěrová angažovanost vůči jednomu dlužníkovi nebo jedné ekonomicky spjaté skupině dlužníků nesmí přesáhnout 25 % kapitálu banky, a pokud jde o dlužníky, mezi nimiž jsou osoby se zvláštním vztahem k bance, nesmí přesáhnout 20 %, opatření č. 3/95 o kapitálové přiměřenosti, které stanoví rizikovou váhu některých úvěrů až 100 % a tomu úměrně ukládá propočet poměru kapitálu.

Lze toto považovat za příliš široký právní rámec pro činnost bank? Odpověď by příslušela zástupcům bankovního sektoru, ale i tak lze mít za to, že rámec je poměrně přesně vymezen a možnosti centrální banky zasáhnout jsou poměrně silné.

Trestní rámec je dán řadou ustanovení trestního zákona.

Je nepochybné, že zkreslování údajů ve zprávě o hospodaření banky nebo nepodání zprávy o závažné skutečnosti bez zbytečného odkladu je (za předpokladu, že tím banka sleduje neoprávněné výhody) trestným činem zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 tr. zák.

Porušení jiných povinností, vyplývajících ze shora uvedených předpisů odpovědnými pracovníky banky, popř. nesplnění povinností pracovníky bankovního dohledu může mít za následek trestní odpovědnost za porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 tr. zák. Můžeme diskutovat o tom, zda sazba do dvou let je dostačující, ale až poté, co zanalyzujeme příčiny toho, proč se ani takto nízké tresty v praxi vůči nikomu neuplatnily.

Pokud jde o dlužníky banky, porušení podmínek při sjednání úvěrů může být postiženo podle zmíněného ustanovení § 127, popř. jako poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák., podvod, zpronevěra, poškozování věřitele nebo zvýhodňování věřitele.

Sazby u těchto trestných činů dosahují až 12 let odnětí svobody.

V čem je tedy ošetření trestními sankcemi nedostatečné?

V podrobnostech bych zde odkázal na článek JUDr. Adolfa Dolenského, který se zabývá detailněji možnostmi aplikace uvedených ustanovení na úvěrové a další bankovní obchody.

S čím lze souhlasit, je tvrzení, že "nedbalé vedení finančních záležitostí není trestné" (stanovisko Bankovní asociace- HN 12.9.96).

V tom je třeba poopravit tvrzení JUDr. Jana Šuly (HN 5.9.1996), že "chování managementu a akcionářů, kteří použili peníze střadatelů pro své vlastní záměry a poškodili jinou osobu, se dá klasifikovat nepochybně jako nedbalostní trestný čin."

Platný trestní zákon žádné ustanovení o majetkových nebo hospodářských trestných činech z nedbalosti neobsahuje.

Je ovšem otázka, zda je zcela nezbytné trestní zákon v tomto směru novelizovat. Předlistopadový trestní zákon obsahoval ustanovení § 13O o nedbalostním porušování povinnosti v provozu socialistické organizace. Šlo o nedbalostní formu ustanovení § 129 tr. zák. , jemuž v dnešním trestním zákoně obsahově odpovídá ustanovení § 255 tr. zák. o porušování povinností při správě cizího majetku. Takovýto čin však z nedbalosti spáchat nelze.

Nedbalostní forma tohoto trestného činu byla při novele zvažována, vycházelo se však z toho, že u soukromého vlastnictví je také na vlastníku, aby si hleděl správce svého majetku a výkon jeho správy kontroloval a v případě, že majetek spravuje nedbale, zavčas jej vyměnil. Úmyslné způsobení škody zůstává trestným činem i nadále.

Další otázkou, která byla v rámci příprav rekodifikace i v rámci přijatých novel opakovaně zvažována, byla skutková podstata úpadku z nedbalosti. Nešlo by o novinku, ustanovení § 486 rakouského tr. zák. z r. 1852, který u nás platil do r. 1950, ustanovení o úpadku z nedbalosti obsahoval. Stanovil, že "dlužník několika věřitelů, který si přivodí z nedbalosti platební neschopnost, zejména tím, že činí přílišná vydání, lehkomyslně nebo nepřiměřeně užívá úvěru nebo jej poskytuje, promarní část majetku nebo sjedná odvážný obchod, který nenáleží k řádnému vedení jeho obchodu nebo je s jeho majetkovými poměry v nápadném odporu, nebo kdo poškodí z nedbalosti své věřitele nebo část jich, tím, že věda, že je neschopen platiti, učiní nový dluh, splatí dluh, zřídí zástavu nebo nenavrhne včas vyrovnací řízení nebo zahájení konkursu, bude potrestán tuhým vězením od tří měsíců do jednoho roku."

Je ovšem otázkou, nakolik by se zavedení takové nebo podobné skutkové podstaty příznivě promítlo do odpovědného jednání podnikatelů, když v oblasti hospodářských a majetkových trestných činů nejsou postihována ani závažnější jednání úmyslná.

O tom, prčo tomu tak je, se ještě zmíníme.

V rámci novelizací byla opakovaně zvažována i otázka nesouměrnosti postihu podnikatelů - fyzických osob, a osob jednajících za právnickou osobu. Zatímco fyzické osoby, které jsou dlužníky, popř. věřiteli nebo správci majetku, lze postihnout poměrně přísně podle shora uvedených ustanovení trestního zákona, odpovědnost právnických osob trestní zákon nezná a je-li dlužníkem, věřitelem, správcem majetku apod. osoba právnická, lze osoby, za ni jednající postihnout jen podle ustanovení § 127 za porušování závazných pravidel hospodářského styku.

Opakovaně bylo navrhováno, aby trestní zákon byl doplněn v ustanovení § 90 tr. zák. po vzoru § 14 německého trestního zákona, popř. společného ustanovení § 486c trestního zákona z r. 1852, totiž " je-li nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení pachatele právnická osoba, odpovídají za trestné jednání osoby, které za právnickou osobu jednají."

Toto doplnění, s nímž souhlasí i řada jiných autorů, by odstranilo dílčí a nikoli nepodstatný nedostatek trestněprávní úpravy, který je z hlediska praxe citelný.

V ostatním považuji stávající trestní úpravu za dostačující.

Proč se neoznamuje ,nestíhá a neuplatňují se další sankce?

Již zde bylo řečeno, že hlavní příčiny závad nejsou v nedostatku právní úpravy, ale v tom, že není působeno na příčiny vzniklého stavu.

Především je nutno poukázat na to, že samy banky mají jen zřídka zájem podat trestní oznámení, ačkoli jim to ustanovení § 38 odst. 2 zák. o bankách výslovně umožňuje.

Je to dáno především tou skutečností, že banky, stejně jako kterýkoli jiný ekonomický subjekt, nezajímá to, zda jejich dlužníka zavřou do vězení, ale to, zda přece jen aspoň část úvěrů dostanou zpátky. Trestní stíhání dlužníka zpravidla takovouto naději zcela zmaří.

Dalším důvodem, proč banky někdy neoznamují podvodně vylákané úvěry je skutečnost, že velmi často byly poskytnuty za součinnosti osob, působících uvnitř banky, které s největší pravděpodobností za porušení povinnosti stanovené vnitřním předpisem banky, dostaly úplatek.

Formy této součinnosti jsou nejrůznější, od "přešvihnutí" limitu, který je v pravomoci pobočky, popř. "rozdělení" této nadlimitní částky na několik dílů, zapůjčených pouze formálně různým subjektům, až po trpění debetu běžného účtu dlužníka vysoko nad stanovený limit a další.

Pracovníci odpovědní za takovéto úvěry jsou sice obvykle propuštěni, resp. odcházejí dohodou, aby se vzápětí objevili v jiné bance často na vyšším postě a koloběh mohl pokračovat. Důvodem je falešná obava " o  dobré jméno banky."

Dalším důvodem, proč se neuplatňují právní opatření, včetně zásahů bankovního dohledu, který je třeba otevřeně pojmenovat, je to, že právní úroveň zejména starých úvěrových smluv a jejich zajištění je nízká. Zástavy zejména movitých věcí se řídí spíše zvykovým právem než právním řádem. Přispívá k tomu jistě i nepříliš šťastná úprava zástavního práva k věcem movitým, která vyžaduje ke vzniku zástavního práva buďto předání věci věřiteli nebo vyznačení zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví k věci. Takovou listinou ovšem není technický průkaz motorového vozidla nebo letadla, od r. 1995 je takovou listinou lodní průkaz. Veřejným tajemstvím jsou zástavy drahými kameny, které jsou prodejné přibližně za cenu dlažebních kostek. To ovšem není chyba právního řádu, ale osob, které za banky takovéto smlouvy sjednávaly a uzavíraly.

Konečně pak velmi důležitou příčinou problémů bank je zvolený způsob privatizace národního hospodářství. O této příčině se nerado hovoří, neboť jejím důsledkem by muselo být vyvozování politické odpovědnosti.

Vědomě se dopustím určitého zjednodušení: V rámci privatizace (malé i velké) byla velmi často volena metoda přímých prodejů. Většina úvěrů poskytnutých na takovouto investici byla poskytována na čtyři až šest let. Jestliže úvěr kryl kupní cenu obvykle na 100 %, jak tomu bylo ve většině případů, pak muselo být jak bance, tak dlužníku zcela jasné, že z výnosu kupovaného podniku v uvedené době takový úvěr splatit je zhola nemožné a všichni, kdo četli podnikatelský záměr, který tvrdil, že to možné je, věděli dobře, že čtou pohádku z tisíce a jedné noci. Totéž se týká investičních úvěrů na restrukturalizaci a modernizaci privatizovaných podniků, které většinou nejenže neměly vlastní zdroje, ale byly zatíženy starými dluhy.

Přesto byly v zájmu urychlení privatizace ve své době počátkem devadesátých let banky vládnoucím establishmentem povzbuzovány k větší smělosti při poskytování úvěrů. Dnes ty, které uposlechly, sklízejí trpké ovoce své někdejší smělosti.

Je samozřejmé, že na této vlně se svezla řada spekulantů a nepoctivců, na které správně poukázal ve svém rozhovoru JUDr. Šula.

Důsledkem toho ovšem je konstatování stanoviska Bankovní asociace, že platební potenciál a platební morálka je široce rozšířenou slabinou. Ale může tomu být jinak při takovém rozsahu privatizace na dluh?

Bylo by možné hovořit i dalších faktorech, jako je nedostatečná výkonnost soudnictví, zejména obchodního, pomalost projednávání sporů a obtížná vykonatelnost rozhodnutí ( a zde je třeba připomenout, že to byly banky, které se bránily provádět výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu průběžně, jak na účet docházely platby) a další faktory.

Smyslem tohoto příspěvku však bylo ukázat, že "nedostatečná legislativa" a "nedostatečné ošetření trestními sankcemi" nejsou a nemohou být hlavní příčinou negativního stavu a že jejich zdokonalení, které může být poměrně rychle a s velkou slávou předloženo parlamentu, nemůže a nesmí být pro veřejnost hlavním a tím méně jediným krokem k nápravě.

Je patrně nutno začít u hledání odpovědnosti politické a morální, k jejímuž nalezení mohou právníci přispět jen ve skrovné míře.


Název rubriky - Trestní pr. - vybraná témata
Informace nemusí být aktuální protože byla publikována 28.2.2001 a legislativa od této doby mohla dostát změny
Poslední změna článku proběhla 8.2.2001.
Příspěvek k publikaci připravil(a) Jiří Teryngel
Související informace - články:

...

Odkaz na seznam soudů:
www.justice.cz

Doporučujeme legislativu k diskusi
TrZák - komentář JUDr. Teryngela
Obecná část
Zvláštní část
Z 001 Trestné činy proti základům republiky
Z 002 Trestné činy proti bezpečnosti republiky
Z 003 Trestné činy proti obraně vlasti
Z 004 Trestné činy proti hospodářské soustavě
Z 005 Trestné činy proti hospodářské kázni
Z 006 Trestné činy proti měně a trestné činy daňové
Z 007 Trestné činy proti předpisům o nekalé soutěži, ochranných známkách, chráněných vzorech a vynálezech a proti autorskému právu, proti právům souvisejícím s právem autorským a proti právům k databázi
Z 008 Trestné činy proti výkonu pravomoci státního orgánu a veřejného činitele
Z 009 Trestné činy veřejných činitelů
Z 010 Úplatkářství
Z 011 Zločinné spolčení
Z 012 Některé trestné součinnosti
Z 013 Jiná rušení činnosti státního orgánu
Z 014 Trestné činy obecně nebezpečné
Z 015 Trestné činy hrubě narušující občanské soužití
Z 016 Trestné činy proti rodině a mládeži
Z 017 Trestné činy proti životu a zdraví
Z 018 Trestné činy proti svobodě
Z 019 Trestné činy proti lidské důstojnosti
Z 020 Trestné činy proti majetku
Z 021 Trestné činy proti lidskosti
Z 022 Trestné činny proti brannosti
Z 023 Trestné činy proti civilní službě
Z 024 Trestné činy proti vojenské podřízenosti a vojenské cti
Z 025 Trestné činy proti povinnosti konat vojenskou službu
Z 026 Trestné činy proti povinnostem strážní a dozorčí služby
Z 027 Trestné činy ohrožující bojeschopnost
Z 028 Společná ustanovení
Z+ 001 Přechodná a závěrečná ustanovení
Starší příspěvky
Příspěvky
Vzory a příklady dokumentů
Příklady k diskusi
Studie, zprávy, analýzy