K § 149

    Uvedené ustanovení chrání vztahy, vznikající v hospodářské soutěži proti jednání, které je nekalou soutěží. K postihu takových jednání je naše republika vázána mezinárodní, Pařížskou úmluvou o ochraně průmyslového vlastnictví ze dne 20.3.1883 (vyhl. č. 64/1975 Sb.), která ve svém článku 10 rámcově stanoví, která jednání jsou nekalou soutěží a zavazuje členské státy přijmout opatření k potlačení takových jednání.
    Z hlediska praxe je však nejdůležitějším předpisem, který nekalou soutěž definuje obchodní zákoník v ustanovení § 44 odst. 1 a 2, kde se nejprve obecně vymezuje, že nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu soutěžitelům nebo spotřebitelům.
    Příkladmo pak uvádí, že nekalou soutěží je zejména
a) klamavá reklama
b) klamavé označování zboží a služeb,
c) vyvolávání nebezpečí záměny
d) podplácení
e) zlehčování
f) porušování obchodního tajemství
g) ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí.

    Jednotlivé formy těchto jednání jsou pak definovány ve skutkových podstatách § 45 až 51 obchodního zákoníku.
    Ustanovení § 149 chrání však chrání užší okruh vztahů, než jsou uvedeny v obchodním zákoníku, když ochrana spotřebiteli proti nepoctivé reklamě je poskytována speciálním ustanovením § 121 odst. 1 alinea druhá.
    Ustanovení bývá někdy kritizováno pro neurčitost, když pojem „dobré mravy soutěže“, který uvádí obchodní zákoník nebo „zvyklosti soutěže“ jak jsou uvedeny ve skutkové podstatě, nejsou dostatečně definovány. Trestní zákon by měl být natolik určitý, aby neskýtal možnost příliš širokého výkladu.
    Tato výtka není zcela na místě. Jednak uvedená mezinárodní smlouva se rovněž odvolává na „poctivé zvyklosti“, jednak kritériem bude intenzita porušení určité zvyklosti, tedy bude se hodnotit materiální znak, nebezpečnost pro společnost.
    Až dosud se postih pro uvedený trestný čin vyskytoval zcela výjimečně , což je způsobeno mj. tím, že za minulého režimu, který formálně zařazením uvedeného ustanovení vyhověl mezinárodním závazkům, žádná hospodářská soutěž neexistovala, takže chybí zkušenost z praktické aplikace a judikatura.
    Dále pak i tím, že nebylo zcela jasné, jak vykládat pojem „soutěžitel“. Je nesporné, že účastníkem hospodářské soutěže obecně je každý podnikatel, v užším pojetí je však třeba soutěží rozumět podnikání ve stejném nebo příbuzném oboru činnosti. V tomto smyslu je třeba vykládat i toto ustanovení.