K § 37a

    Nové ustanovení § 37a přijaté novelou č. 265/2001 Sb. upravuje postup soudu tehdy, jestliže soud odsuzuje pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu, za jehož ostatní útoky byl již soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který nabyl právní moci.
    V takovém případě soud zruší celý výrok o vině pokračujícím trestným činem (tzn. zrušující výrok se vztahuje jen na tu část, která je součástí nově vymezeného skutku, zahrnujícího nyní další úrok pokračujícího jednání, neruší se výroky o vině trestnými činy, které byly spáchány ve vícečinném souběhu s tímto skutkem), celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad.
    Poté znovu rozhodne o vině pokračujícím trestným činem tak, že skutek bude zahrnovat nový dílčí útok , popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, a o společném trestu za pokračující trestný čin (a případné sbíhající se trestné činy) podle stejných zásad, jako u ukládání úhrnného nebo souhrnného trestu. To znamená, že nový trest nesmí být mírnější, než trest uložený dřívějším rozsudkem, soud rozhodne i o navazujících výrocích (zejména zřejmě o povinnosti k náhradě škody).
    Při ukládání trestů za více trestných činů zákon výslovně stanoví, že ustanovení § 35 až 37 platí obdobně, zejména lze upustit od uložení dalšího trestu, případně od uložení trestu souhrnného.
    Abychom pochopili, oč jde musíme se podívat na novelizované ustanovení § 12 trestního řádu. podle tohoto ustanovení se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.
    K tomu je nutno přičíst i nové znění § 11 odst. 2 tr.ř., které říká, že „týká-li se důvod uvedený v odstavci 1 (tj. některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání) jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání.
    Aniž bychom chtěli rozebírat trestní řád, když poznámky jsou zaměřena na vysvětlení práva hmotného, můžeme uvést, že v praxi půjde nejčastěji o překážku „rei iudicatae“, uvedenou v § 11 odst. 1 písm. f), tzn. nepřípustnost trestního stíhání založenou na tom, že trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

    Tento důvod se bude týkat právě ukládání trestu podle § 27a tr. zák. U ostatních důvodů ukládání společného trestu za více dílčích útoků nepřichází v úvahu, u některých důvodů stíhání pro dílčí útok nepřichází v úvahu z povahy věci (např. tehdy, když obviněný zemřel).
    V teorii i praxi bylo totiž uznáváno, že tzv. pokračující trestný čin je činem jediným, o němž se jako o jednom skutku vede trestní řízení.

    V rámci posílení právní jistoty se v roce 1993 dostala definice pokračování i do trestního zákona, když v § 89 odst. 3 bylo zakotveno, že „pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
    Uznávaná Musilova učebnice procesního práva (Musil ,Kratochvíl, Šámal, Kurs trestního práva, Trestní právo procesní, C.H.Beck, Praha, 1999, str.410 a násl.) pak k podstatě skutku uvádí: „Podstatu skutku tvoří jednání a následek, který jím byl způsoben. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu) nikoli určitý typ následku...U trestných činů pokračujících, trvajících a hromadných se na totožnosti skutku nic nezmění, jestliže v rozhodnutí soudu některé útoky (resp. časové úseky) oproti obžalobě odpadnou nebo naopak přibudou...Mezníkem, který ukončuje skutek, je sdělení obvinění.“ Obdobně učebnice prof. Císařové: „Podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben. V jednání proto, že trestný čin je jednáním a že jen takové děje, které jsou jednáním, nás v trestním řízení zajímají, v následku proto, že umožňuje z projevů vůle určité osoby vymezit ty, které tvoří skutek.“( Dagmar Císařová a kol. Trestní právo procesní, Linde Praha 1999, str. 308)

    Jinými slovy, jestliže pachatel, který např. uprchl z vězení nebo jej propustili z práce, se počátkem léta rozhodl, že se bude živit vykrádáním chat a bytů a v této činnosti průběžně pokračoval a udělal tzv. „šňůru“, byl souzen za jediný skutek, který se skládal řekněme z osmdesáti dvou dílčích útoků a sečetla se mu celková způsobená škoda.
    Obdobně parta, která se živila vykrádáním aut nebo jejich krádežemi byla stíhána za všechny dílčí útoky jako za jediný skutek.
    Jednatel, který poškodil celkem tři leasingové společnosti tím, že prodal předměty leasingu (byť v úmyslu platit splátky dál, aby se na nic nepřišlo) byl souzen pro jediný skutek zpronevěry atd.
    V praxi to znamenalo, že pokud jeden případ ze série nebyl odhalen a vyšel najevo dodatečně až poté, co byl pachatel pravomocně odsouzen, nemohl být pachatel pro tento dodatečný útok znovu stíhán, aniž bylo předchozí rozhodnutí pravomocně zrušeno. Obdobně pokud v trestním řízení vyšlo najevo, že některého z dílčích útoků se nedopustil, nebylo možné trestní stíhání pro tento útok zastavit, ale jednouše se v rozsudku vypustil.

    To dnes již neplatí, ohledně dílčího útoku bude možné vést dodatečné trestní stíhání , i když ohledně zbytku skutku bude již rozhodnuto nebo bude trestní stíhání z jiného důvodu nepřípustné.
    Pokud jde o rozhodnutí o útoku, jehož spáchání se neprokáže, praxe Nejvyššího soudu na základě dovolání v případě tzv. škrtiče z Jižního města již ukazuje, že je o něm třeba rozhodovat samostatně a nikoli jako dosud z popisu skutku pouze vypustit.
    Hmotněprávní úprava se dotýká jen případů, kdy pachatel byl pro předchozí dílčí útoky odsouzen. Pokud trestní stíhání bylo z jakéhokoli důvodu zastaveno, věc skončila jako přestupek nebo kárné provinění (tj. postoupením- § 11 odst. 1 písm. h) tr.ř.) nebo došlo k narovnání ( § 11 odst. 1 písm. g) tr.ř.) nelze podle mého názoru do rozsudku v trestním řízení, které by bylo vedeno o dílčím skutku, který vyšel nově najevo, jen tak zahrnout útoky původní. Týž problém bude u útoků, ohledně nichž byla udělena milost, případně u nichž bylo trestní stíhání zastaveno z důvodů promlčení.
    Je zřejmé, že postavení pachatele, který byl pro dílčí útoky odsouzen, bude horší, než u pachatele, u něhož ohledně starších útoků trestní řízení skončilo jiným rozhodnutím. Již tato nerovnost je zdrojem nespravedlnosti, avšak vraťme se k případům, které zkoumáme- totiž k těm, kde prvé dílčí útky byly odsouzeny a nové řízení se vede o jiných dílčích útocích téhož skutku.
    Uvedená úprava dává možnost zneužití, resp. obcházení předpisů o trvání vazby, které jsou v novém trestním řádu zpřísněny a zákon stanoví absolutní délku trvání vazby, která nesmí přesáhnout tři roky, jen u trestných činů, kde zákon umožňuje uložení výjimečného trestu, smí dosáhnout čtyř let.
    Víme, že u řady hospodářských a majetkových trestných činů , jejichž dokazování je složité, trvá vazba velmi dlouho. Takovéto trestné činy jsou většinou složeny z řady dílčích útoků.
    Nová úprava umožňuje „vybrat si“ ten nejjednodušší delikt, pachatele zavřít, tím si jej „uklidit“ a v klidu pokračovat v objasňování dalších útoků a soudit jej „postupně.“ Takový postup znamená příkrý rozpor s požadavkem právní jistoty.

    Navíc mám za to, že uvedené úpravy trestního řádu a trestního zákona jsou v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhl. č. č. 209/1992 Sb.), dále jen Úmluva, konkrétně s článkem 4 dodatkového protokolu, který stanoví:

    1. Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za  trestný čin, za  který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.
    2. Ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.

    Případná námitka, že zrušení odsuzujícího rozsudku podle § 37a tr. zák. je jakousi obdobou obnovy řízení nemůže obstát,.neboť ke zrušení dojde až ex post, na základě nového řízení, které je podle Úmluvy nepřípustné. Ostatně obdobnou úpravu obsahuje i Listina základních práv a svobody v čl. 40 odst. 5 : „Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.“
    Je nutné říci, že úprava znamená nekoncepční zásah do dosavadního pojetí jednoty a totožnosti skutku a do teoretické konstrukce pokračování v trestném činu. Ta byla přijata mj. proto, aby bylo možno důsledně postihnout případy mnohačetných útoků, které v jednotlivém dílčím případě nebyly příliš závažné, avšak v souhrnu znamenaly značný zásah do trestních právem chráněných vztahů. Zejména u majetkových deliktů znamená pokračování téměř vždy přísnější právní kvalifikaci.
    Tyto stručné poznámky nemohou vystihnout celou šíři problémů, které úprava přinese, řešení těchto potíží se ukáže až v praxi.