PROVOZ VĚZNIC
Hospodaření, financování a hmotné vybavení věznic
PROSTŘEDÍ VĚZNIC
Hygiena
Stravování
Ubytování a umisťování vězňů
Kapacita věznice, přeplněnost
Zaměstnanost a pracovní příležitosti
Vnitřní diferenciace
"Druhý" život ve věznici
PRÁCE S VĚZNI
Programy zacházení, volnočasové aktivity
Řešení krizových situací
Pomoc psychologa
Oddělení prevence a stížností
Specializovaná oddělení
ODBORNÉ PROFESE VE VĚZEŇSTVÍ
Personál obecně
Vězeňská stráž, dozorci
Vychovatelé
Psychologové
Sociální pracovníci

Provoz věznic

Hospodaření, financování a hmotné vybavení věznic

Hospodaření a provoz věznic v ČR jsou poznamenány nedostatkem finančních prostředků. Mnohdy zastaralé nebo nevhodně stavebně řešené objekty a jejich vybavení jsou svépomocí udržovány na hranici hygienických a stavebních norem. Plány a projekty na rekonstrukce a modernizace zařízení zůstávají téměř všude v rovině teorie. Věznicím chybí prostředky na investice, s jejichž pomocí by mohlo dojít k zahájení rentabilní hospodářské činnosti, jež by mohla vést k odstranění řady problémů vězeňství. Především jde o nákladnost výkonu trestu a vazby zatěžující státní rozpočet (náklady na jednoho vězně kolísají od 300 Kč na den výše), nedostatek zájmových aktivit, nezaměstnanost vězňů a z toho plynoucí neschopnost vězňů hradit dluhy vzniklé vůči státu a vůči poškozenému.

Rozpočet věznic stanovuje na rok dopředu GŘ VS ČR. Rozpočty jsou konstruovány tak, že pokryjí nejzákladnější provozní potřeby věznice; mnohdy jsou navíc podhodnoceny. Veškerá činnost věznic nad tento základ přichází v úvahu pouze v případě, že nezatíží rozpočet věznice dalšími náklady. Tento stav má přirozeně negativní dopad na kvalitu práce s vězni.

Řada věznic považuje rozhodovací a řídící pravomoci GŘ za neúměrně vysoké. Poukazují přitom na skutečnost, že zejména za předcházejícího vedení bylo mnoho pokynů poznamenáno nezasvěceností centrálního orgánu do praktických problémů a specifik jednotlivých věznic. Právní nesamostatnost věznic je podle vyjádření řady ředitelů překážkou v mnoha aktivitách, zejména hospodářského charakteru. Je také nutno zmínit poměrně neutěšenou situaci personálu věznic. Nedostatek mzdových prostředků a sociálního zázemí, jakož i pracovníků, se jeví jako jedna z nejzávažnějších příčin obtíží současného vězeňství. Finanční tíseň ve vězeňství tak dopadá na všechny složky života věznic.

Prostředí věznic

Hygiena

Stav hygieny ve věznicích v podstatě odráží napjatou, ne-li zoufalou ekonomickou a kapacitní situaci. ČHV při návštěvách věznic, ale i z rozboru písemných stížností a informací dospěl k jednoznačnému závěru, že hygienická situace věznic všeobecně není dobrá a je nutné ji řešit.

Nedostatek WC a jejich špatná vybavenost, mnohdy bez možnosti soukromí, je na pokraji lidské důstojnosti. Vězni nemají dostatečný přístup k teplé vodě na mytí; mnozí se pro nevhodně řešenou organizaci dostanou k teplé vodě jen jedenkrát týdně (to je zvlášť znepokojivé u odsouzených a obviněných žen, které jistě musí mít vyšší nároky na hygienu). Praní oblečení bývá ve věznicích většinou zakázáno a za porušení zákazu může být udělen kázeňský trest. Dovoleno není ani nošení civilního oblečení. Vězni proto často chodí několik měsíců v páchnoucích špinavých oděvech.

Potrhané prádlo, staré "sintry" (teplákové soupravy, kabáty), nedostatek základních hygienických potřeb (1 role toaletního papíru na měsíc), vše prostupující zápach, plíseň na zdech, vlhko, chladno, šero, zdravotně závadné hliníkové nádobí atp., to vše jsou jevy, se kterými se v našich věznicích lze běžně setkat. Mnoho nekuřáků je z kapacitních důvodů nuceno bydlet s kuřáky. Tento zdánlivě malicherný problém může mít vážný dopad na zdraví odsouzených.

Příčiny tohoto stavu nelze bohužel vidět pouze v nedostatku financí, ale mnohdy i v nevhodně řešené, popřípadě špatně provedené stavbě, nekvalitním vybavení, nebo i jako následek nedbalosti či úmyslného ničení zařízení některými vězni. Stav hygieny v některých věznicích doslova volá po uzavření objektů hygienikem.

Stravování

Kvalita stravování představuje pro vězně jeden z nejdůležitějších aspektů života ve věznici. Stížnosti na množství, jednotvárnost, teplotu a kvalitu stravy ze strany vězňů se až na výjimky nevyhnuly žádné věznici. Přesto zůstala po celý rok zachována nízká stravovací norma 35 Kč na vězně a den.

Pracovníci ČHV provedli ochutnávky téměř ve všech věznicích ČR. Všeobecně lze říci, že stížnosti vězňů na kvalitu nebo kvantitu stravy jsou do značné míry oprávněné. Ačkoli byla strava vždy čerstvá, podhodnocení stravovací normy na ní bylo patrné. Ve všech případech byla strava vlažná, v polovině případů nechutná - ač jsme si vědomi toho, že chuť je subjektivní záležitostí. Některé věznice se pokusily zavést kvalitní nádobí; to však bylo vězni postupně rozebráno. V současné době se tedy i nadále používá zejména hliník, někde umělá hmota. Prostory ke stravování jsou většinou relativně vyhovující. Častým jevem je příliš nízký strop, šero apod.

V otázce speciální stravy je nutno poznamenat, že ačkoli jsou ve věznicích aplikovány všechny potřebné druhy zdravotních diet, jejich předepisování lékaři se v jednotlivých věznicích liší. K problémům dochází při přechodech vězňů z jedné věznice do druhé. Otázka tzv. "diet z přesvědčení" byla v roce 1999 předmětem legislativních změn, diety však byly umožněny pouze částečně a na náklady obviněného, resp. odsouzeného. Bezmasá dieta (více přílohy náhradou za maso) byla výdejci stravy poskytována na základě dobré vůle. Na svou situaci si v minulém roce pracovníkům ČHV stěžovali také muslimští odsouzení.

GŘ VS ČR v současné době uvažuje o dvou koncepcích přípravy a distribuce stravy. Jednou možností by byla centrálně připravovaná chlazená strava, kterou by pro VS ČR zajišťoval soukromoprávní subjekt na základě smlouvy; byla by tím zaručena její standardní a jednotná kvalita. Druhá možnost je ponechat přípravu stravy v režii VS ČR; výhodou by zde byla soběstačnost a eventuální možnost ekonomického využití těchto zařízení např. pro armádu, školství apod.

Ubytování a umisťování vězňů

Ubytování vězňů je determinováno jednak špatnou finanční situací věznic a dále zejména náporem odsouzených a obviněných ve vazbě. Ačkoli se odborná veřejnost shoduje, že pro práci s vězněm je ideální celový systém, ve většině věznic v ČR přetrvává vinou dědictví minulosti kolektivní způsob ubytování. Vězeňská služba jen stěží může eliminovat vzájemný negativní vliv mezi vězni.

Umisťování vězňů, popřípadě jejich přeřazování, provádí GŘ VS ČR tak, aby respektovalo výrok soudu o druhu trestu a způsobu jeho výkonu, tedy typ věznice. Snaží se však rovněž přihlédnout k tomu, o jak narušeného jedince jde, jaké je rodinné zázemí odsouzeného, jeho odborná kvalifikace apod. Možnosti manipulace s vězni podle zmíněných kritérií však bohužel do značné míry komplikuje současný stav, kdy některé věznice vykazují v určitých částech až 180 % přeplněnost. Dotazníkovým šetřením bylo zjištěno, že ubytovací norma (3,5 m2 na osobu) byla splněna u 33 % osob. 12 % dotazovaných naopak uvedlo takové rozměry cel a počty ubytovaných, že na jednu osobu nepřipadly ani 2 m2 ubytovací plochy.

Kapacita věznice, přeplněnost

Přeplněnost věznic je základním problémem současného vězeňství. V roce 1999 oscilovaly míry naplněnosti na následujících úrovních (první údaj uvádí naplněnost věznice, druhý kapacitu):

Bělušice 860/680, Brno 880/690, Břeclav 170/137, Č. Budějovice 360/391, Heřmanice 1110/801, Horní Slavkov 1210/1038, Hr. Králové 570/456, Jiřice180/120, Karviná 210/213, Kuřim 810/633, Liberec 310/226, Litoměřice 680/566, Mírov 440/396, Nové Sedlo 600/445, Odolov 230/165, Olomouc 330/320, Opava 400/470, Oráčov 800/613, Ostrava 790/805, Ostrov 1130/279, Pardubice 660/632, Plzeň 1310/1231, Praha-Pankrác 1390/1076, Praha-Ruzyně 1210/915, Příbram 920/690, Rýnovice 790/578, Říčany 390/303, Stráž pod Ralskem 900/744, Valdice 1660/1375, Vinařice 1400/1101, Všehrdy 640/618, Znojmo 190/190. 

Vzhledem k vysoké přeplněnosti věznic, způsobené mimo jiné automatickým ukládáním trestu odnětí svobody soudy, nelze u většiny vězňů dostatečně respektovat požadavek důstojnosti. Nakupení vězňů, kdy v nejhorších případech vězeň nemá pro sebe ani dva metry čtvereční ubytovací plochy, je v rozporu s vězeňskými pravidly a předpisy tuzemskými i evropskými. To ve svých důsledcích způsobuje celou řadu negativních jevů, které vězeňské službě znemožňují naplňovat účel trestu, pokud jím míníme i reintegraci pachatelů trestné činnosti do společnosti. Stísněný prostor vyvolává celou řadu psychologických problémů, podporuje násilí atp.; nadměrná naplněnost navíc neúměrně zatěžuje vězeňský výkonný, odborný i vedoucí personál tak, že z nich činí administrativní pracovníky, kteří již většinou nemají čas ani energii na práci s vězněm.

V důsledku přeplněnosti věznic dochází k vyčleňování prostor původně určených k zájmovým aktivitám pro ubytování dalších vězňů. V současných podmínkách přeplněnosti věznic se stávají úvahy o zlepšení práce s vězněm a o zefektivnění výkonu trestu apod. akademickými.

Překračování kapacity věznic je třeba co nejdříve zamezit. Řešení tohoto problému je nyní v rukou soudů, které, jak bude řečeno dále, již určité prostředky k dispozici mají. Je však nutno provést systémové změny a legislativně dořešit stávající alternativy k trestu odnětí svobody, aby jejich výkon byl bez obtíží možný a také smysluplný. Je rovněž nezbytné prohloubit činnost v oblasti dohledu nad podmínečně odsouzenými, aby se lépe předcházelo recidivě apod. Celý komplex řešení, která jsou zde nastíněna, však leží mimo vězeňství samotné. V následujících kapitolách se jim budeme podrobněji věnovat.

Zaměstnanost a pracovní příležitosti

Zaměstnanost vězňů po roce 1989 prudce klesla. Hlavní příčinou je podle ČHV laxní přístup státu, který zcela opominul důležitost práce vězňů pro splnění účelu výkonu trestu, zejména z výchovných a terapeutických hledisek. Vzhledem k absenci podpory státu v této oblasti se nyní setkáváme s nezaměstnaností oscilující na úrovni 60-80 %. Nelze odhlédnout ani od ekonomické výhodnosti zaměstnávání vězňů vzhledem k jejich povinnosti hradit náklady výkonu trestu, náhrady škod obětem trestné činnosti atp.

V jednotlivých věznicích je situace diametrálně odlišná - zaměstnanost vězňů je závislá na celé řadě faktorů. Jde zejména o příležitosti k sezónním pracím (sklizeň apod.), o nabídku pracovních míst v regionech (je-li nezaměstnanost v okolí Vinařic téměř 20 %, je samozřejmé, že nejsou ani pracovní příležitosti pro vězně této věznice). Nelze opominout ani skutečnost, že podmínky v našich věznicích téměř neumožňují pracovat osobám ve vazbě. Významnou roli také hraje okolnost, zda si věznice udržela hospodářskou činnost, při níž by mohla zaměstnávat vězně. Také sjednávání práce s potenciálními zaměstnavateli je zcela v rukou každé jednotlivé věznice.

Především mezi vězni - muži je zaměstnání považováno za privilegium. Většina odsouzených o práci jeví eminentní zájem. Vedou je k tomu nejen ekonomické důvody; práce pro ně představuje jediné východisko z jinak velice jednotvárného průběhu výkonu trestu, kdy i rutinní těžká manuální práce je vítanou alternativou.

Vnitřní diferenciace

V rámci jednotlivých typů věznic (s dohledem, dozorem, ostrahou a zvýšenou ostrahou) jsou tři až čtyři diferenční skupiny. Vězni jsou do nich rozřazováni podle několika kritérií - např. prvotrestanost, závažnost trestného činu, stupeň narušení osobnosti atp. V průběhu výkonu trestu mají odsouzení možnost svým přičiněním a dobrým chováním přispět k tomu, aby byli přeřazeni do lepší diferenční skupiny. Jednotlivé skupiny se liší nejen svým osazenstvem, ale také režimem výkonu trestu. Nejpřísnější je čtvrtá diferenční skupina, jejíž režim má nejvíce omezení. Život vězňů je zde striktně omezen na aktivity výslovně požadované a umožněné textem zákona o výkonu trestu. Existence a správné využívání diferenciace je jedním ze stěžejních motivačních faktorů majících vliv na chování vězně ve výkonu trestu.

Problém se správným zařazením nastává u cizinců, kteří, ačkoli v ČR jsou prvotrestanými, vykazují jinak jasné známky zkušených "kriminálníků", resp. vysokého stupně narušení osobnosti. Zařazení takových osob do první diferenční skupiny vede k destrukci režimu a řádu. Situace pak bývá řešena následnými přesuny do přísnějších diferenčních skupin.

"Druhý" život ve věznici

Tzv. "druhý život" je jev vlastní všem vězeňským zařízením. V podmínkách českého vězeňství je navíc umocněn organizací ubytování ve velkých skupinách. Při tomto uspořádání lze jen stěží kontrolovat bujení nočního života vězňů, kdy se věznice po uzavření katrů (18:00-19:00) stává královstvím s vlastními pravidly a vlastním pojetím spravedlnosti.

Podle zjištění ČHV se v našich věznicích zcela běžně vyskytuje vzájemné napadání mezi vězni, okrádání, vydírání, vzájemná manipulace vězňů ke křivým svědectvím (což je velice účinný prostředek mystifikace a manipulace vězeňské služby), zastrašování, sexuální obtěžování, náhražkový sex, homosexualita, prostituce a další negativní jevy. Většina vězňů má zkušenost s násilím a psychickým týráním mezi vězni. Dle korespondenčního průzkumu čtvrtina osob uvádí, že před tímto násilím nemá možnost ochrany.

Ačkoli VS ČR činí opatření na ochranu potenciálních objektů násilí, sleduje případné agresory, jakož i zachovává oddělení kontroly a stížností, při kolektivním ubytování vězňů je proti výše zmíněným projevům tzv. druhého života vězňů v podstatě bezmocná. Odstranění nejzávažnějších konfliktů mezi vězni spočívá v přechodu z kolektivního ubytování na celový systém. Ideální by bylo ubytování vězňů v samostatných celách, které by zaručilo řád v nočních hodinách. Vzhledem k tomu, že toto řešení předpokládá značné náklady na přestavbu stávajících věznic, ČHV v této problematice v nejbližších letech nepředpokládá výrazná zlepšení.

V posledních letech se ve věznicích vedle romské komunity (Romové tvoří ve většině věznic nejsilnější skupinu odsouzených) začíná tvořit také skupina cizinců (dnes celkem cca 3 000 osob), zejména ze zemí bývalého Sovětského Svazu. Ve věznicích dochází k dalšímu narušení relativně zaběhnuté rovnováhy mezi zájmy vězňů a vězeňské služby. Cizinci vykazují mnohdy nepřizpůsobivost a neochotu spolupracovat.

V jednotlivých věznicích ČHV narazil na řadu náznaků problémů mezi vězni. Šlo například o potíže s účelově "prouklízenými" vězni z těžších věznic, šikanu mezi mladistvými, vynucování úsluh na slabších skupinách odsouzených atp. Obvykle se ve vězeňském životě důmyslným systémem zastrašování, mystifikace, uplácením spoluvězňů, manipulací vězeňskou službou (např. přinucováním spoluvězňů ke křivým výpovědím) atd. prosadí několik jednotlivců, kteří skrytě ovládají život ve věznici. Obchoduje se s lukrativními surovinami, návykovými látkami, a dokonce s lidmi za účelem sexuálních služeb a různých úsluh. Silný podíl na tomto trendu údajně nesou mafie zformované z cizinců.

Práce s vězni

Programy zacházení, volnočasové aktivity

Programy zacházení, dříve resocializační programy, jsou velice důležitou součástí výkonu trestu odnětí svobody. Už změna názvu tohoto institutu v novele zákona o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb. ze dne 30. června 1999, který vešel v účinnost 1. ledna 2000, naznačuje, že resocializace ve výkonu trestu je velice obtížná a těžko dosažitelná. Prostředí, v němž se odsouzení při výkonu trestu odnětí svobody pohybují, je při dnešním neutěšeném stavu českého vězeňství velice problematické. Je proto těžké požadovat po pracovnících a civilních zaměstnancích VS (psychologové, sociální pracovníci, pedagogové, vychovatelé a další), aby dosáhli úplné resocializace odsouzeného.

Resocializace odsouzeného, tento dříve zákonný požadavek, je podmíněn následujícími faktory:
- prostředí ve věznici, tj. zde i dostatečný prostor zajišťující soukromí odsouzeného;
- kvalitní personál, který s odsouzenými pracuje;
- dostatečné finanční zázemí pro výkon zájmových aktivit;
- přístup samotného odsouzeného k jeho možné nápravě, resp. změna postojů a názorů na jeho postavení ve společnosti.

Zákon stanoví, že základem pro programy zacházení je zpracování komplexní zprávy o odsouzeném s ohledem na délku jeho trestu, charakterové vlastnosti a příčiny trestné činnosti. Odsouzenému ma být posléze nabídnut výběr programů zacházení, z nichž si může zvolit ten, který mu nejlépe vyhovuje. Pokud si nevybere, je mu určen program základní. Skutečnost je ale bohužel taková, že pracovníci, kteří se podílejí na výkonu programu zacházení s odsouzeným, jsou zcela přetíženi a mají na starosti někdy až 10 krát více klientů, než mohou zvládnout. Nedostatek finančních prostředků navíc brání realizaci mnohdy zajímavých nápadů.

Mezi vězni jsou velmi oblíbené zájmové kroužky. V některých případech se pracovníci vězeňské služby snaží realizovat programy zacházení i mimo budovu věznice: např. v Českých Budějovicích jsou organizovány vycházky na zámek Hluboká a do okolí, s odsouzenými z předvýstupního oddělení se chodí na fotbal, kde je jim povolena konzumace jednoho piva (to má vést k postupnému přivykání na život vně věznice). Tyto aktivity jsou zatím koncipovány jako forma odměny. Bohužel nemohou být pravidelné, jelikož na ně chybí finanční prostředky. Velká péče je ve věznicích i ve vazbě věnována mladistvým a mladým dospělým, což považujeme za velice pozitivní přístup z hlediska prevence recidivy.

Zaměstnávání vězňů je velice důležitou součástí programu zacházení; o problémech s jeho naplňováním bylo pojednáno výše. Vedle toho je však neméně důležité vzdělávání vězňů a jejich rekvalifikace. Vedení věznic obvykle volí mezi možnostmi vzdělávacích a rekvalifikačních kurzů ty, jež nepřinesou příliš vysoké náklady, a které jsou uplatnitelné pro zajištění chodu nebo hospodářské činnosti věznic. Jde zejména o kvalifikace natěrače, lakýrníka, zedníka, elektrikáře, obráběče kovů, vazače knih apod.

Jako se již mnohokrát osvědčilo přísloví "kdo si hraje, nezlobí", tak i zaměstnání odsouzeného ať už prací, vzděláváním, sportem, četbou či jinými aktivitami během dne je jednoznačné prospěšné. Odsouzený nemá čas a možná ani myšlenky na znepříjemňování života sobě, spoluvězňům ani zaměstnancům VS.

Závěrem je třeba zdůraznit, že způsob zacházení s odsouzenými je velmi podstatnou součástí výkonu trestu odnětí svobody a měla by se mu věnovat zvýšená pozornost.

Řešení krizových situací

Přístup k řešení krizových situací je různý podle druhu věznice. Oddělení kázeňských trestů některé věznice využívají k uklidnění a odpočinku odsouzených. Vězni jsou často ve stavu tzv. "ponorkové nemoci" a nejsou již schopni bezkonfliktně setrvávat v cele, často přeplněné. Na druhou stranu jsou věznice, kde se kázeňských trestů využívá hojně, ba dokonce i nadbytečně.

O použití donucovacích prostředků se vedou (nikoli vždy pečlivě) záznamy od všech zúčastněných osob (minimálně dvou dozorců, kteří zákrok prováděli) a správnost postupu je prošetřována oddělením prevence a stížností. I za těchto opatření mohou vyvstat pochybnosti o adekvátnosti zákroků. O tom svědčí protokoly o použití donucovacích prostředků, do kterých nám bylo umožněno nahlédnout: jejich znění bylo totožné, ač zaznamenáno různými osobami.

Psychické týrání ze strany VS ČR avizovalo v korespondenčním průzkumu 29 % osob. 21 % osob uvedlo, že se setkalo s násilím ze strany VS ČR, z toho 95 % poukázalo na užití nepřiměřené síly. 12 % osob uvádí, že jde o častější jev.

Vztahy mezi personálem věznice a vězni se v jednotlivých věznicích liší. Kolísají od otevřených stabilizovaných vztahů, kde převládá komunikace a bezprostřední řešení problémů, až po napjatou a nevraživou atmosféru otevřeného nepřátelství. Faktorem ovlivňujícím tento stav není jen typ věznice a míra sociální narušenosti vězňů, ale také do jisté míry úroveň a profesionalita personálu věznice.

Pomoc psychologa

Ve věznicích je poměrně často provozována skupinová terapie. Pro pokrytí potřeb odsouzených je však zcela nedostatečná, jelikož odborníci jsou přetížení. Někteří psychologové upřednostňují individuální terapii, kterou považují za mnohem účinnější.

Pomoc psychologa je zásadní nejen pro odsouzené, ale také a především pro vazebně stíhané. Jejich nejisté postavení, závislé na rozhodnutí soudu, je z psychologického hlediska velice náročné. Vazebně stíhaný, mnohdy i nevinný, je nucen vyrovnat se s obtížnou životní situací, kterou nepředpokládal a na kterou nebyl připraven. Velice náročná je komunikace s dozorci, kteří často pod vlivem rutinní praxe nerozlišují mezi odsouzeným a vazebně stíhaným.

Oddělení prevence a stížností

Existence oddělení prevence a stížností je velmi diskutabilní. Své opodstatnění by totiž mělo pouze v případě, že by bylo nezávislé, zaručilo objektivitu při řešení stížností vězňů a aktivní přístup k problémům. Tím by samozřejmě požívalo i důvěry vězňů. Praxe k tomu bohužel zatím nesměřuje. Oddělení zjevně nedisponují efektivními metodami důsledného prošetření stížností; podle jejich posouzení bývá ročně shledáno oprávněnými pouze mizivé procento stížností.

ČHV se však domnívá, že příčinou není neexistence problémů, na které vězni často a opakovaně poukazují, ale neschopnost a patrně i objektivní nemožnost získání dostatku důkazů, jimiž by bylo možné stížnosti podložit. Řešením by mělo být radikální zvýšení počtu vychovatelů, kteří, získají-li bezprostřední kontakt s jednotlivými vězni, budou lépe schopni odhalit skutečné pozadí jejich stížností, a navíc budou mít možnost průběžně a bezprostředně řešit vzniklé problémy.

Specializovaná oddělení

VS ČR v některých věznicích vytváří oddělení, která umožňují speciální péči pro skupiny odsouzených trpících specifickými problémy. Např. v Kuřimi je to oddělení pro pachatele sexuálně deviantní, oddělení pro trvale pracovně nezařaditelné, v Ostrově nad Ohří oddělení pro trvale pracovně nezařaditelné a oddělení pro odsouzené trpící respiračními problémy, v Opavě oddělení pro drogově závislé ženy, Všehrdy jsou věznice pro mladistvé atd.

Nedostatečným způsobem je využívána kapacita nástupních oddělení; tento neuspokojivý stav by se měl urychleně řešit, a to z několika důvodů, které dále uvedeme.

Nástupní oddělení je místem, kde se vězeň podrobně seznámí s právními předpisy a pravidly, které budou po dobu výkonu trestu určovat jeho práva a povinnosti. Odsouzený by měl být také pracovníky oddělení připravován na zvláštnosti způsobu života ve vězeňském prostředí a na každodenní režim. Pobyt odsouzeného v nástupním oddělení umožňuje vězeňským specialistům odsouzeného ohodnotit, zpracovat jeho charakteristiku a vybrat pro něj nepříhodnější způsob zacházení. Dále umožňuje odhalit případné charakterové slabiny odsouzeného a podle nich pak rozhodnout o jeho nejvhodnějším umístění v rámci věznice.

Předvýstupní oddělení ve většině věznic chybí, přitom jejich opodstatněnost je více než zřejmá. Odsouzení po určité době ve věznici ztrácejí kontakt s reálným světem. Jejich znovuzačlenění do společnosti po propuštění je mj. výrazně závislé na kvalitě přípravy, kterou by předvýstupní oddělení mělo zajistit. Odsouzený by se v oddělení měl dozvědět, jak vyhledat pomoc po propuštění, jak spolupracovat se sociálním kurátorem apod. Režim předvýstupních oddělení by měl být volnější tak, aby si odsouzený mohl zvyknout na vyšší míru samostatnosti (samostatná příprava stravy, praní a žehlení prádla).

Krizová oddělení jsou často využívána nikoli k překlenutí psychické krize, v níž se odsouzení často nacházejí, ale jako izolace patologických skupin odsouzených - násilní jedinci, toxikomani apod.

Oddělení pro psychopaty, které má sloužit k izolaci psychicky nejvíce narušených jedinců od ostatních odsouzených, bývá také užíváno jako forma odměny pro vybrané vězně.

Odborné profese ve vězeňství

Personál obecně

Personální otázka českého vězeňství je komplexní problém skládající se z několika komponentů. Vězeňská služba je státní rozpočtovou organizací řízenou Generálním ředitelstvím Vězeňské služby; je podřízena Ministerstvu spravedlnosti ČR. Je tedy na rozhodnutí vlády, kolika zaměstnanci bude moci VS disponovat. Vláda, resp. ministerstvo spravedlnosti přiděluje VS ČR určitý počet tabulkových míst a finanční částku na platy těchto zaměstnanců.

Obecně se dá říci, že VS trpí nedostatkem zaměstnanců, a to jak civilních (vychovatelů, specialistů, zdravotnického personálu apod.), tak příslušníků VS (dozorců a strážných). Příčinou nedostatku pracovních sil ve vězeňství je nepříliš lákavá společenská prestiž tohoto povolání. Výhodou, kterou může vězeňská služba nabídnout zaměstnanci, je jistota trvalého zaměstnání. Bohužel vzhledem k nedostatku finančních prostředků nemůže vězeňská služba motivovat uchazeče o zaměstnání výší platů a odměn. Odměny se v roce 1999 zaměstnancům VS vyplácely poprvé po několika letech.

Ačkoliv některé věznice statisticky vykazují jen 2 odsouzené na jednoho zaměstnance věznice (nerozlišuje se mezi administrativním a odborným personálem), zaměstnanců, kteří jsou přímo ve styku s odsouzenými, je nedostatek. V některých věznicích je jejich přetíženost neúnosná a má negativní vliv na individuální práci s vězněm. Např. v Novém Sedle připadá na jednoho vychovatele až 130 odsouzených, u ostatních specialistů je situace ještě horší. Ředitel věznice v Oráčově by považoval za ideální stav dvou dozorců na jednu ubytovnu - k dispozici však má pouze tři dozorce na celou věznici. Za zmínku jistě stojí i nevhodná kumulace pracovních náplní jednotlivých zaměstnanců. Například vychovatel, kromě vlastní rozsáhlé administrativní práce spojené s korespondencí odsouzených a vykazování průběhu a osvědčení způsobů zacházení, musí odsouzeným vydávat léky (např. věznice Bitíz), případně kontrolovat pracoviště odsouzených. Na vlastní důležitou činnost tedy mu už nezbývá mnoho času.

Přetíženost zaměstnanců, kteří přicházejí do kontaktu s odsouzenými, má obecně neblahý vliv na způsob jednání a komunikaci mezi zaměstnanci věznice a odsouzenými. Často pak dochází ke zbytečným konfliktům, jejichž příčinu lze hledat i ve vyčerpání a podrážděnosti pracovníků VS.

V posledních měsících byl zaznamenán pokles fluktuace personálu VS ČR. Důvody spatřuje ČHV zejména v obecném zvýšení nezaměstnanosti. Postupně se též pozitivně mění pohled veřejnosti na vězeňskou službu - s tímto jevem se ČHV setkal zejména v moravských věznicích.

Vězeňská stráž, dozorci

Veškerý personál vězeňské služby prochází nástupním kurzem. Pro dozorce a vězeňskou stráž je toto školení šestitýdenní a zahrnuje např. kurzy psychologie, pedagogiky, práva, etiky a samozřejmě také přípravu k řádnému výkonu služebního poměru.

Ačkoli jsou dozorci proškolováni i v sociální komunikaci, domníváme se, že je toto školení buď nedostačující, nebo že by bylo třeba je častěji opakovat. Komunikativnější přístup dozorců k odsouzeným, který se osvědčuje např. ve věznici v Opavě, považuje ČHV za žádoucí. V současnosti řada dozorců stále není schopna upustit od tradičního vojenského pojetí výkonu trestu a práce s vězněm. Vězeňská služba má před sebou při výběru z prozatím nepříliš vysokého počtu zájemců poměrně těžkou úlohu. Dozorce musí být dostatečně zralá a odolná osobnost, která není náchylná ke konfliktům a jejich silovému řešení.

Podmínkou nástupu k VS je poněkud problematické nařízení, podle nějž musí mít všichni příslušníci ukončené středoškolské vzdělání. Bylo by dobré zvážit, zda je to nutné např. u profese strážného na ostrahové věži, a zda by nebylo lepší směřovat nároky na jiné dovednosti, které bude spíše potřebovat. Budeme-li uvažovat o možném přeřazení tohoto příslušníka na výkon práce v přímém kontaktu s odsouzenými, můžeme předpokládat, že si středoškolské vzdělání dokončí při zaměstnání. To by byl jeden z možných motivačních náborových prvků.

Odměňování dozorců (nástupní plat řádově okolo 10 000 Kč) není příliš motivující. Nicméně poměrně stabilní pracovní umístění a možnost určitého kariérního růstu nedostatek financí do jisté míry vyvažují.

Vychovatelé

Vychovatel by měl být základním článkem v práci s vězněm. Současná situace je však taková, že vychovatelé většiny věznic jsou natolik přetíženi prací a zavaleni administrativní agendou, že se této činnosti prakticky nemohou věnovat. ČHV se ztotožňuje s názorem GŘ VS ČR a mnoha ředitelů věznic, že věznice musí být posíleny několikanásobně vyšším počtem vychovatelů. Jsme přesvědčeni, že by pak bylo možné lépe podchycovat a řešit každodenní problémy i v případě, že bude zachován systém kolektivního ubytování vězňů.

Uvolnění prostředků státního rozpočtu na vychovatele by mělo být doprovázeno přísunem financí na zájmové aktivity vězňů. Zájmová činnost vězňů ve věznicích je velice potřebná - umožňuje odsouzeným prohlubovat jejich dovednosti, a zvyšuje tak jejich šance na uplatnění po propuštění. V současnosti je činnost vychovatelů věznic postavena spíše na jejich vlastní dobrovolné aktivitě a zájmu o práci. Jak již bylo dříve zmíněno, např. vychovatelé v Českých Budějovicích seznamují odsouzené pomocí vycházek s životem na svobodě, a to hlavně vycházkami. Marně se však snaží najít možnost financování dalších aktivit.

Někteří vychovatelé s odborným vzděláním mají velmi kvalitní potenciál pro práci s odsouzenými, avšak jejich nadšení a dobré nápady narážejí na nedostatek prostředků a někdy i nepochopení vedení věznice. Vychovatelé často vedou zájmové a vzdělávací kroužky. S výsledky některých prací vězňů jsme byli seznámeni; zajímavá například byla galerie výrobků odsouzených ve věznici Valdice.

Psychologové

Vězeňské prostředí je i při nejlepší vůli zúčastněných osob silně zátěžové a deformující. Mnozí z těch, kdo prošli českým vězeňstvím, ať jako vězni či jako pracovníci, vycházejí psychicky poznamenáni. Přeplněnost věznic a stísněný uzavřený prostor umocňují veškerá rizika jak pro vězně, tak i pro personál. Odborná pomoc psychologa je pro obě tyto skupiny nezbytná.

Vzhledem ke špatnému finančnímu ohodnocení této pozice je však pro VS ČR velice obtížné tyto odborné síly zajistit, a tak jich současné vězeňství vykazuje značný nedostatek. Na jednoho psychologa připadá až 500 vězňů a 200 pracovníků a příslušníků VS ČR. Vzhledem k takto nepříznivým poměrům se psychologové omezují na rutinní práci povinného vystavování psychologických posudků na vězně. Terapie s vězni probíhá povrchně. Obvykle jde o terapii skupinovou, jen zcela výjimečně si psychologové mohou dovolit věnovat se jednotlivcům.

Sociální pracovníci

Sociální pracovník je osobou, která poskytuje obviněným a odsouzeným základní sociálně-právní orientaci. Díky této práci jsou vězni schopni se do určité míry účastnit života ve věznici a po propuštění se zapojit do společnosti. Sociální pracovníci (v praxi převážně ženy) jsou bohužel opět přetíženi administrativní agendou. Jejich pracoviště mnohdy nejsou vybavena počítači a veškerá evidence se vede na papíře.

Sociální pracovníci by měli udržovat kontakt s kurátory a probačními úředníky tak, aby jejich činnost byla pro vězně smysluplná a zejména po propuštění využitelná. Obdobně jako u ostatních složek i zde vládne naprostý personální nedostatek. Na jednoho sociálního pracovníka připadá 300-500 vězňů. Pro efektivní vězeňství a návaznost postpenitenciární práce je nutno několikrát zvýšit počet sociálních pracovníků.

Spolupráce sociálních pracovníků s kurátory jev jednotlivých lokalitách liší, záleží na profesionalitě a zájmu kurátorů a sociálních pracovníků ve věznicích. ČHV hodnotí některé okresy jako dobře zajištěné, jinde se spolupráce nerealizuje vůbec. Tato problematika je dále rozvedena v kapitole o penitenciární a postpenitenciární práci.