1. Útok
Útok a jeho charakteristika tvoří jeden z ústředních pojmů při vymezení základních podmínek nutné obrany. Proto, aby mohl být chápán jako útok v relevantním smyslu z pohledu těchto podmínek, musí mít tento útok určité znaky, tzn. musí jít o určitý kvalifikovaný útok. Lze mít za to, že k těmto nezbytným znakům náleží:
- reálná existence,
- protiprávnost a nebezpečnost pro společnost,
- bezprostřední hrozba nebo trvání,
- zaměření na zájem chráněný tr. zákonem.
Nauka a praxe vymezuje některé další jeho znaky, když charakterizuje útok dále zejména z hlediska jeho formy provedení (forma jednání) a z hlediska negativního vymezení (co nelze za útok považovat).

Pojem útoku
Útok bývá teorií vymezován různě, nejobecněji bývá charakterizován jako ohrožení zájmu chráněného tr. zákonem, jež je vyvoláno protiprávním jednáním, jako úmyslné protiprávní jednání člověka, nebezpečné určitou měrou pro společnost, které ohrožuje společenské vztahy chráněné tr.zákonem, apod. Definice se obvykle shodují na tom, že jde o reálné ohrožení zájmu chráněného tr. zákonem, toto ohrožení je vyvoláno protiprávním jednáním fyzické osoby a je určitou měrou nebezpečné pro společnost.

Reálná existence útoku
Reálná, skutečná existence útoku je striktně vzato vlastně nejzákladnějším faktem, který podmiňuje vůbec jakoukoliv možnost v nutné obraně vůbec jednat. Útok musí skutečně existovat v realitě, nikoli pouze ve fantazii obránce. Jestliže reálný útok chybí a existuje pouze v představě obránce, jde o domnělou (putativní) nutnou obranu.

Protiprávnost a nebezpečnost útoku
Útok musí být protiprávní, neboť jen takové jednání ospravedlňuje obranu proti útočníkovi. Jednání, jež není protiprávní, je jednáním dovoleným, takové jednání nemůže ohrožovat zájmy chráněné tr. zákonem a nutné obrana proti němu není přípustná. Samotná protiprávnost útoku spočívá především v nebezpečnosti takovéhoto jednání pro společnost (ač tr. zákon v  §13 výslovně nebezpečnost útoku pro společnost nežádá), přičemž kritéria této nebezpečnosti útoku jsou zpravidla posuzována obdobně jako nebezpečnost trestného činu pro společnost podle § 3 odst. 4 tr. zákona. Nedostatkem této charakteristiky však je, že podstata a obsah pojmu nebezpečnosti pro společnost nejsou dosud v teorii dostatečně objasněny.

Právní povaha útoku
Útok svou povahou bude zpravidla trestným činem, nemusí jím však vždy být. Naopak ne každý trestný čin může být útokem ve smyslu § 13; (z povahy věci totiž bude u některých trestných činů obrana proti nim vyloučena např. trestný čin dvojího manželství podle § 210 tr. zák. apod.).

Útokem mohou být ve smyslu nutné obrany i činy, které vůbec znaky trestného činu nemají (např. slabší útoky proti fyzické integritě člověka nemající povahu trestného činu, tzn. které např. nebudou mít za následek ublížení na zdraví ve smyslu § 221 an. tr. zák.), útokem dokonce nemusí být vůbec jednání podléhající soudnímu trestu. Nutnou obranu tak lze užít i proti jednání, které má znaky pouze správního přestupku; takovéto případy nutné obrany ovšem již nejsou předmětem nauky trestního práva hmotného. J. Kuchta v tomto smyslu uvádí: "Nutná obrana proti útoku v podobě přestupku spadá pod § 13 tr. zákona, jen jestliže obránce jedná v intencích § 13 tr. zák. a ne pouze § 2 odst. 2 písm. a) zák. o přestupcích".

Lze shrnout, že útok tedy musí být vždy činem protiprávním a jednáním závažnějšího charakteru, nemusí však mít podobu trestného činu. V. Solnař sem zahrnuje např. též činy, jejichž trestnost zanikla nebo které nemohou být stíhány z důvodů procesních.

Forma útočného jednání
Útok má zprav. formu konání útočníka, může však mít i formu jeho opomenutí (nečinnosti) s úmyslem způsobit nebezpečí (např. majitel psa, který někoho ohrožuje, jej úmyslně nezadrží, neoprávněná osoba neopustí cizí byt a setrvává v něm proti vůli obyvatele bytu, apod.) V tomto smyslu je tedy možná i nutná obrana v případech, kdy jednání útočníka např. naplňuje skutkovou podstatu omisivního deliktu.

Útok z hlediska zavinění útočníka
Z hlediska zavinění útočníka teorie i praxe zpravidla dosud vyžadovala úmysl k útoku, část teorie však připouštěla nutnou obranu i proti jednání kulpóznímu. Stejně tak není v nauce shody v otázce přípustnosti nutné obrany proti útoku nezaviněnému.

Útok z hlediska zavinění obránce
Nutná obrana není vyloučena proti útoku, který obránce z nedbalosti ba i úmyslně zavinil (srov. tak již např. č. 254/1947 Sb. rozh. tr.). Obránce neodpovídá za úmyslně způsobené škody, v konkrétním případě by však bylo třeba uvážit, zda vyprovokování útoku nezakládá nedbalost ve vztahu ke škodě útočníkovi v obraně způsobené. Byl-li by však útok obráncem úmyslně vyprovokován jen proto, aby provokatér pod záminkou obrany mohl útočníkovi ublížit, nešlo by ze strany tohoto "obránce" o dovolenou nutnou obranu a tento by odpovídal podle obecných zásad za škodu v takovéto "obraně" způsobenou. Bezprostřední hrozba nebo trvání útoku. Útok musí přímo (bezprostředně) hrozit nebo trvat. Bezprostřední hrozbou útoku lze chápat stav, kdy podle okolností případu musí být jasné, zřejmé a očividné, že útok musí v nejbližší době nevyhnutelně následovat za hrozbou. Není tedy přípustná nutná obrana proti útoku teprve připravovanému, který ještě bezprostředně nehrozí. Naopak ovšem není vyžadováno, aby útok již začal ("není nutno vyčkávat, až útočník zasadí první ránu" |srov. č. 19/1958 Sb. rozh. tr.). Útok nemusí být neočekávaný iniciativa, jež vede ke vzájemnému střetnutí, však musí zásadně vycházet pouze od útočníka (právě touto iniciativou je zpravidla určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem; další průběh střetnutí (byly-li zachovány meze nutné obrany) na tom již nic obvykle nemění).

Pokud by útok tvořil skutkovou podstatu trestného činu, pak jednání mající charakter jeho přípravy zpravidla nelze považovat za přímo hrozící útok (typicky zde bude existovat možnost na obranu se připravit nebo jednat bez způsobení škody), v určitých případech však nelze vyloučit, že útok bude přímo hrozit již v tomto stadiu přípravy nebo dokonce již i při projevu úmyslu (např.ve formě výhrůžky). Pokus trestného činu pak již za přímo hrozící útok obvykle považovat lze, přičemž vodítkem tu může být právě poznání, že útok (jednání) přechází ze stadia přípravy do stadia pokusu.

Pokud již útok započal, nutnou obranu lze uplatnit pouze po dobu trvání útoku. Byl-li útok přerušen a již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Pokud by však útočník útok pouze přerušil se záměrem v krátké době v něm pokračovat (nabírá síly, opatřuje si zbraň, apod.) a tento jeho záměr je zřejmý, stav nutné obrany trvá. Stav nutné obrany však zaniká, upustil-li útočník dobrovolně natrvalo od dalšího jednání a další útok již od něj nehrozí, popř. též jestliže útočník svůj záměr již realizoval.

U trestných činů trvajících je nutná obrana přípustná, dokud je udržován protiprávní stav (útok po celou dobu udržování tohoto protiprávního stavu trvá). Útok však někdy trvá i u jiných trestných činů, kdy tyto byly již formálně dokonány uskutečněním útoku. Běžně se zde uvádí, že je např. přípustná obrana majetkových zájmů i v době, kdy se pachatel loupeže násilím zmocnil věci a s kořistí odchází, protože i odnášení kořisti je ještě chápáno jako faktický útok na majetkové zájmy (proto jednání, jímž bude chtít majitel věci útočníkovi tuto věc odebrat může splňovat podmínky nutné obrany). V tomto smyslu tedy u některých trestných činů není vždy jejich formální dokonání totožné s ukončením útoku ve smyslu nutné obrany.

Koncovým momentem přípustné nutné obrany je okamžik faktického ukončení trvajícího útoku, popř. jeho bezprostřední hrozby (srov. č. II./1965 Sb. rozh. tr.). Tehdy (nejde-li o případy uvedené v předchozím odstavci) pomíjí nebezpečí pro zájmy na než bylo útočeno, a to buď bez jakéhokoliv následku pro ně nebo tyto zájmy jsou již porušeny a nehrozí nebezpečí dalších škod (srov. č.18/1979 Sb. rozh. tr.). Ukončení útoku musí mít definitivní podobu. Proti útoku již ukončenému, a to jakýmkoliv způsobem (ať už např. útočník přestal útočit a odchází nebo v případě kdy útočník byl již zneškodněn), není již nutná obrana přípustná (např. hodí-li někdo kamenem po odcházejícím útočníkovi nebo bije-li někdo útočníka, který byl odražen a bezmocně leží na zemi) a lze ji zpravidla už charakterizovat jen jako mstu. Jestliže se tedy obránce po odvrácení útoku nebo po jeho faktickém skončení dopouští dalších útočných činů proti původnímu útočníkovi, přičemž tyto činy již nejsou odůvodněny nutností obranného jednání v intencích § 13, překračuje již meze nutné obrany a za tyto činy je odpovědný podle obecných zásad trestní odpovědnosti.

Negativní vymezení útoku
Útokem nejsou jednání mající povahu bagatelních případů (pouhé nepřístojnosti, nevhodné chování, nezbednosti, dotěrnosti apod.). Útokem ve smyslu nutné obrany není ani nebezpečné chování zvířete, ledaže by šlo o zvíře poštvané člověkem; tento případ by bylo nutno posuzovat jako útok člověka, kde zvíře je jen živým nástrojem v jeho rukou. Za útok ve smyslu §13 tr. zákona nelze považovat určitá další lidská jednání, proti nimž není nutná obrana přípustná.